Zámek Colditz

Zámek Colditz je renezanční zámek v Colditz, německé spolkové zemi Sasko. Známý je svým využitím jako zajatecký tábor v druhé světové válce pro spojenecké důstojníky . Leží mezi městy Hartha a Grimme. První zmínka je z roku 1046. Žofie Braniborská pobývala na zámku Colditz až do roku 1622 a postarala se o poslední dobu rozkvětu této stavby. Zahrady v té doby obklopují již téměř celý zámek. Jsou vzájemně propojeny a zdobeny četnými schodišti, kavernami, terasami, letohrádky, rybníky, vinicemi a fontánami. Ke konci 18. století se ze zámku Colditz stává zemský chudobinec pro žebráky a tuláky. Od března 1933 do srpna 1934 vězní nový politický režim v Německu na zámku bojovníky proti fašismu a komunisty. V lednu 1938 se ze zámku znovu stává „léčebný a ošetřovatelský ústav“. Colditz se stává místem uskutečnění prvních vražd eutanázií vykonaných na „lidech s genetickými vadami a duševními chorobami“. Tábor pro válečné zajatce Oflag IV C byl zřízen v říjnu 1939. Na popularitě zámek získal v roce 1952 po vydání knihy „The Colditz Story“ (příběh z Colditzu) od Pata Reida. Do dnešních dnů je toto místo předmětem mnoha knih, filmů a dokumentárních pořadů.